Upíři

Kdo věří na upíry je blázen. Samozřejmě. Jak jinak? Pro racionálně uvažujícího člověka dnešní doby - natožpak pro oficiální vědu - je upír (též vampír či vampýr, čeština je k němu na rozdíl od vědců vcelku benevolentní) bytostí stejně mytickou a pohádkovou jako například Sněhurka nebo Santa Claus. Nic takového neexistuje. Jenže - je to opravdu ta jediná, nezpochybnitelná, svatá pravda? Zatímco ani těm nejnadšenějším záhadologům se dosud nepodařilo nalézt sebemenší důkazy svědčící o existenci Sněhurky, v případě upírů se často zdá, jako by - obrazně řečeno - zanechali na těle skutečnosti své nezaměnitelné stopy, stejně zneklidňující a zřetelné jako krvavé ranky na šíji tolika nevinných filmových panen.
Pojďme se po nich podívat.

Pohádka o uťaté hlavě
Bylo nebylo, před dávnými časy, za devaterými horami kopal jistý dobrý muž v zemi… ale ne, špatně! Znovu. Bylo nebylo, někdy kolem roku 1960 v Čelákovicích u Prahy kopal jistý pan Zmek na zahradě za domem vodovod. Když se na něho z hlíny zašklebila lidská lebka, lekl se a zavolal policii či spíš, vzhledem k době, Veřejnou bezpečnost. Ta se neprodleně dostavila a po konzultaci s přivolanými archeology, ho ujistila, že zločin, pokud k němu tedy vůbec došlo, je už nějakou dobu promlčený, přibližně asi tak tisíc let.
Archeologové potom Zmekovým překopali celou zahradu a zjistili, že "celkem bylo odkryto 11 hrobových jam, v nichž bylo pohřbeno 12 jedinců. Na všech kostrách jsou jasně patrny známky protivampyrického zásahu, v několika případech kombinovaného. Datace nálezu: pravděpodobně počátek 11. století." Tímto na první pohled poněkud fantaskně vyhlížejícím prohlášením začínala obsáhlá, detailně vypracovaná zpráva uveřejněná roku 1967 v tak střízlivém a seriózním periodiku, jako je ročenka Národního muzea v Praze. Úzce na ni navazovala další vědecká práce nazvaná Čelákovické pohřby vampýrů z pohledu antropologa. A cože antropolog svým odborným pohledem uviděl?
Nic menšího než kostry dospělých a mladých dospělých mužů, z nichž mnozí byli nadprůměrně vysocí - 180-184 cm, což muselo v dobách, kdy lidé dorůstali daleko menší výšky, působit dojmem vzrůstu v pravém slova smyslu obrovského. A pak to, že se všemi pohřbenými naložili kdysi jejich spoluobčané nanejvýš prapodivným způsobem. "Jedinec č. 1 byl uložen na boku s rukama za zády (pravděpodobně původně spoutány). Lebka byla od prvního krčního obratle oddělena a ležela vpravo mimo osu páteře. Oddělení hlavy je faktem zvlášť významným, neboť k němu prokazatelně došlo až za určitou dobu po smrti jedince. Jedná se o jednoznačný, kombinovaný zásah proti vampyrické osobě," praví se ve vědecké práci. Dál se v ní popisují vyvrácené čelisti, svědčící o posmrtném vycpání úst hlínou, zbytky zetlelého kůlu mezi žebry, a dokonce se dokládá i to, že k oddělení hlavy prokazatelně došlo až za několik měsíců (!) po pohřbu. Proč??? Archeologové se domnívají, že třeba proto, že někde uhodilo nebo někomu pošla kráva. Takové události ale musely být tak běžné, že pokud by toto měla být standardní reakce, nacházeli bychom bezhlavé mrtvoly na každém kroku. Další názor vědců: Jednalo se zřejmě o cizorodou etnickou skupinu, kterou se místní obyvatelé mohli cítit ohroženi. Jak silně a hlavně čím se to cítili ohroženi natolik, že v dobách plných pověr, hrůzy z duchů a strašení ohněm pekelným v raných dobách křesťanské církve považovali za nezbytné vykonat tak ohavnou a děsivou práci, jako je otevírání hrobu a kroucení hlavy polozetlelé mrtvole, to už se bohužel nedovíme. Přičteme-li k tomu podivnou poznámku o "devátých zubech" jednoho pohřbeného a ještě podivnější neochotu ukázat jinou fotografickou dokumentaci nálezu než tři snímky, které se opakují pořád dokola, nutně nás musí napadnout, že "je něco shnilého ve státě Dánském". Archeologové přesto trvají na svém: Nález nevybočuje z normy.
Slyšela jsem také, že během záchranných archeologických prací a vyzvedávání koster hlídali lokalitu - a to prý dokonce i před majiteli pozemku! - příslušníci Veřejné bezpečnosti, a tak jsem se na to zeptala pana ředitele čelákovického muzea, který byl tenkrát osobně přítomen. "Ale kdepak," kroutil nade mnou hlavou. "Kdo vám to napovídal?" Ne že bych chtěla zpochybňovat slovo váženého muže, ale přece jen jsem zašla ještě za starou paní Zmekovou, pamětnicí, která to všechno měla z první ruky. "Že prý tu žádní policajti nebyli…"
"Cože? Nebyli?" rozohnila se stařenka. "Tady jich bylo ve dne v noci jak much! Celý to ohradili takovým něčím neprůhledným, ale nechali nás kouknout, to zas jo," připouští spravedlivě. "Odtud," ukazuje roh domu, od něhož je na zahradu tak dvacet třicet metrů.
"A co jste viděli?!" jsem celá bez sebe zvědavostí.
"No nic…" povídá babička Zmeková. "Že tam něco leží."
Inu, co taky jiného, na tu dálku… Ale nezdá se vám malinko podivné, že když vám za humny něco - cokoli - vykopou, nenechají vás pak na to ani pořádně zblízka podívat?
A jen tak mimochodem - vampýrské pohřebiště bylo nalezeno asi 1,5 km od tehdejšího pohřebiště křesťanského, v lokalitě, která se dodnes nazývá Mrchovláčka…

Upíři v kostele
Ale zůstaňme v Čelákovicích ještě chvíli. Na to, jak malé je to městečko, mají toho tam zajímavého dost a dost. Při svém pátrání kolem upířích hrobů jsem se doslechla, že v jednom z kostelů objevili restaurátoři na zdi fresku s vampýrským výjevem. Za ta léta (ach ta paměť) jsem bohužel zapomněla, co přesně na ní mělo být namalováno - už nikdy se pak o ní taky nemluvilo ani nepsalo, přestože takové věci se, alespoň podle mého soudu, do kostelů běžně nemalují. Nebo snad ano? Ať už na ní ale byla vampýrka s pasáčkem nebo pastýřka s vampýrem nebo cokoli podobného, jisté je, že se námět nesporně týkal vampyrismu.
Vyskočila jsem a chtěla tam běžet, zhlédnout ten unikát na vlastní oči - jenže jsem nespatřila vůbec nic. Místo toho jsem se dozvěděla, že památkáři fresku zabílili! Když jsem se vzpamatovala a zmohla se na ohromené "Proč?", bylo mi řečeno, že je to běžný postup zakonzervování starých nástěnných maleb, jimiž nikdo dlouho nebude mít čas se zabývat. Upřímně řečeno, asi opravdu je, ale proč nikdo nemá čas zabývat se podobným výtvarným dílem, navíc se vyskytujícím na tak nepravděpodobném místě, a ještě navíc v Čelákovicích se všemi jejich souvislostmi, to je pro mě s dovolením záhadou snad větší než všechny záhady všech hrobů dohromady.

Prapodivná ozdoba
Na jiného nešťastníka, v jehož případě byli ti, kdo ho měli na svědomí, ještě vynalézavější, pak archeologové narazili poměrně nedávno, v 90. letech v Lysé nad Labem. Také jeho zařadili do "vampýrských pohřbů", přestože tomuhle nočnímu lovci nikdo neurval hlavu ani nesvázal ruce. Toho rovnou obrovskými hřeby přibili na bytelnou fošnu! Děsivě vypadající hřeb se zbytkem kosti, která od něj za ta léta už nešla bezezbytku oddělit, jsem viděla na vlastní oči a přiznám, že z toho šel mráz po zádech. Pracovník muzea, který mi ho ukazoval, však se vší vážností prohlásil, že to vůbec nemusí být hřeb, který v zápalu protivampýrské exekuce prošel kostí, prý to může být kovová ozdoba, kterou za mučicí nástroj jen mylně považujem. (Kameraman, který rozhovor natáčel pro dokumentární pořad TV Nova, se zhroutil smíchy a poněkud cynickým výkřikem "Přibil si k sobě kalhoty!" celý záběr definitivně zničil…)
Pravdou ale je, že pohřbený vampýr by byl zajímavý, i kdyby věda náhodou nezvratně dokázala, že si opravdu zdobil odění hřebíky. V krátkém záběru amatérské kamery, pořízeném přímo na místě nálezu, je totiž zřetelně patrný přinejmenším jeden výrazně přesahující špičák, bezmála jako z obálky Lumleyova Nekroskopa. Druhý mu jeho milí sousedé při exekuci buď vyrazili, nebo prostě není na filmu vidět - jedna polovina lebky je ve stínu. Záběr už se pak nikdy v žádném dokumentu neopakoval, stejně jako už se nikdo nikdy nedozvěděl, co se s kosterním materiálem stalo či k jakému názoru nakonec archeologové dospěli.

Krumlovští taky trhali hlavy
Z doby výrazně pozdější, a chtělo by se říct osvícenější, totiž z první půle 17. století, pochází deset vampýrských hrobů nalezených v roce 2000 v Českém Krumlově na místě dávno nepoužívaného hřbitova. S jedním pohřbeným tam naložili právě tak, jako by se inspirovali u svých o 600 let starších čelákovických kolegů. Jen byli trochu důslednější. Ruce mu místo provazem svázali růžencem a hlavu - mimochodem taky oddělenou až po pár měsících - nenechali jen tak ležet, ale strčili mu ji mezi kolena… Opět se vtírá neodbytná otázka: Co se to v Krumlově dělo mezi prvním zásahem a rozhodnutím prokopat se do hrobu znovu a všechno patřičně zdokonalit? Co se muselo stát, že takové rozhodnutí vůbec padlo a nato bylo - velmi důkladně - zrealizováno?
Ke své obrovské smůle jsem na místo přijela pár hodin poté, co byly kostry vyzvednuty a odvezeny. Zeptala jsem se tedy alespoň očité svědkyně, obyčejné postarší paní, jestli si náhodu nevšimla, jaké měly nalezené lebky zuby. Odpověď mě ohromila, protože nezněla ani "obyčejné" ani "špičaté" ani "dlouhé" nebo cokoli by se dalo očekávat, ale "Bílé!" Vypáleno spontánně a bez přemýšlení. Inu, proč ne? Jenže… Mívají lebky ležící přes tři stovky let v hlíně opravdu bílé zuby?

Nejslavnější upír všech dob
Jen těžko se ale můžeme bavit o upírech a nezmínit toho nejznámějšího, o němž bylo napsáno snad víc knih a natočeno víc filmů než o komkoli jiném. Samozřejmě: Jeho Milost Vlad II., kníže Dracula, vojvoda valašský, abychom neurazili neuvedením plného titulu… Nemá smysl šířit se zde o proslulých popravách naražením na kůl, které mu vynesly přezdívku Tepes (čti Cepeš = rumunsky Naražeč), o hostinách pořádaných na popravišti, o vynalézavých a nadobyčej drsných způsobech mučení - o tom určitě četl už každý. Pojďme se místo toho zamyslet nad tím, jak to bylo či nebylo s jeho světoznámým upírstvím. Historikové to samozřejmě hystericky (sorry, ta slovní hříčka se prostě nabízela…) odmítají. Všechno prý vzniklo lidovou slovesností, založenou právě na Vladově nepřehlédnutelné krutosti, a potom samozřejmě na základě románu Brama Stokera Dracula, který mnozí vzali prostě jako vylíčení faktů.
Jenže co si pak pomyslet o dobové kronice, jejíž tvůrce Stokera dozajista nečetl a v níž se praví, že "ještě třicet let po své smrti se objevoval na rynku na tržišti a nepoctivé kupce trestal, tak jako když byl živ." V dnešní době bychom nad tím mávli rukou - přestrojený vtipálek! - ale myslíte, že tenkrát by někdo něco takového riskoval? Brrr, ty tresty! Jistě, kronikář si to také mohl celé vymyslet, ale kdyby tomu tak bylo, nenahrnul by se k němu vzápětí dav sousedů, kteří by křičeli: "Kdy? Kde? Jak to, že nikdo jiný než ty to neviděl?" A aby toho nebylo dost, jeden rumunský archiv uchovává dokument datovaný mnoho let po Vladově smrti - ovšem vlastnoručně podepsaný jeho nezaměnitelnou signaturou! Ta se sice dá snadno srovnat s mnoha jinými jeho podpisy na mnoha jiných dopisech, které se dochovaly, ale aby se předešlo pochybnostem, k tomuto "posmrtnému" dopisu přidalo své podpisy ještě patnáct (!) důvěryhodných, dnes bychom řekli veřejně činných osob té doby. K nim pak připsali něco jako: Svými poctivými jmény zde před tváří Boží stvrzujeme, že tuto listinu podepsal vlastní rukou náš pán, z Boží vůle woevod Wlad. Historikové a skeptici tvrdí, že to je jen a jen důkaz toho, jaký chaos ve středověku vládl v datování písemností. Možná. Proč by se ale potom někdo namáhal s tím patnáctinásobným "notářským ověřením", které samozřejmě na žádných dřívějších dokumentech nenajdeme? Tak tedy podvrh? Opět možná. Ale tak snadno odhalitelný, až se nechce věřit, že by se našlo tolik hlupáků ochotných riskovat pro něj svou konšelskou či jinou "kariéru". Takže co s tím vším? S posmrtnými obchodními inspekcemi, s dopisy ze záhrobí, ale také s hrobem na ostrově Snagov, který, ač označen za místo posledního Vladova odpočinku, nalezli archeologové prázdný?
Uvěřit? Nebo neuvěřit…?

Můj komentář: K Vladovi bych jen chtěla říct, že si tak úplně nejsem jistá, jestli byl či nebyl upírem, ale určitě nebyl prvním. To bude tak asi všechno.