Upíři

Zprávy a zmínky o upírech zaznamenáváme z různých částí světa a to již v nejrannějších kulturách, jako je stará Babylonie, Persie, Indie. V každém kulturním prostředí přijímá obraz upíra samozřejmě více či méně jinou podobu, takže v Portugalsku potkáváme femininní bruxu, která je kombinací čarodějnice sabatu s vampýrem, v arabských zemích příšerného revenantního požírače mrtvol - ghůla , ve starém Řecku zase se strigami či lamiemi, které jsou jen upírskou podobou čarodějnic, tu je upírství spojeno s ďáblem, peklem, čarodějnictvím a černou magií tu zas upíři nesou zřetelně lykantropické atributy.

Zarážející podobnost upírských mýtů, pocházející z více kulturních oblastí, nás utvrzuje v doměnce, že se, stejně jako v případě čarodějnic, čertů, vodníků a podobných významných multikulturních mytologických postav jedná o projevy silného archetypického materiálu. Víra v upíry, jako lidské bytosti, po smrti vysávající krev svých bližních, byla vůbec nejrozšířenější v zemích slovanských a na Balkánském poloostrově. V českých zemích měl tento "druh upíra" ve starých dobách původní jméno morous podle slabšího stupně útoku upíra, kterým byla noční můra. Jmen a podob mají vampyrické bytosti celou řadu, my se však budeme zabývat tímto geograficky i kulturně nejbližším "typem".
Co byl tedy upír v lidovém podání? Člověk, který byl za života napaden jiným upírem, nešťastník, který musí po životě žít příšernou existencí vysávače krve bližních a se smrtí je připraven i o možnost života věčného v království nebeském (v některých krajích se věřilo, že nemrtvými se stávájí po smrti sebevrazi). Po smrti pak každou noc opouští hrob a vydává se upíjet krve oběti respektive obětí a to tak dlouho, dokud oběť žije. Hlavními znaky takového upíra jsou prodloužené špičáky, jako nástroj útoku, mrtvolně bledá, propadlá tvář, zarudlé bělmo a obligátní rubáš. Upír vládne silou sedmi mužů. Před upírem je možno se chránit květy, nebo hlavičkami česneku, svěcenou vodou, krucifixem. Jeho řáděni lze, podle tradice zamezit církevním rituálem a modlitbami. Minulo-li se duchovní opatření účinkem, přistoupilo se k více či méně drastickým likvidačním opatřením, která se drobně mění podle kraje, či země. Upírovy bylo probodeno srdce nebo hlava osikovým, lipovým či dubovým kolíkem, či železným hřebem, spáleno srdce, hlava či celé tělo, uťata hlava a položena k nohám, případně zakopána daleko od těla upíra, atp. Po exekuci bylo tělo upíra znovu křesťansky pohřbeno. Nepohlíželo se na upíra tudíž jako na samo zlo, ale spíše jako na oběť zla a kromě strachu z napadení byla likvidace upíra motivována i snahou o záchranu jeho duše.
Upírství bylo často spojováno s černou magií a čarodějnictvím. Ve starých dobách se také označovalo jako "magia posthuma" čili magie mrtvých a podle pověry rozšířené v islámských zemích se upírem stával černý mág či čarodějnice za života škodící lidem . Spojení čarodějnice-upír se objevuje v pověrách více národů. Samotné slovo upír vzniklo z tureckého uber tj. čarodějnice, ale to jsou jediné body spojující magii a čarodějnictví s vampyrismem. Důvodem těchto pověr je vedle přirozené lidské vlastnosti spojovat neznámé a záhadné s kouzly a čáry možná také v dřívějších dobách rozšířené používání lidské i zvířecí krve v černé magii a nápadná podobnost příznaků očarování s příznaky vampýřího útoku. Z okultního hlediska je velmi příbuzným tématem psychický arrivismus a magickou cestou vytvoření vampýrští elementálové. Posledně zmíněné už se svou problematikou řadí mezi témata ryze magická, nemají totiž, kromě svého důsledku pro oběti, s danou problematikou mnoho společného.
V dějinách minulého století se setkáváme s několika slavnými případy lidí, jako např. "Düseldorfská zrůda" Peter Kurten, "Hanoverský upír" Fritz Haarman , John Haigh, nebo "Upír z Galoweku" Stanislaw Modzelewski, američanka Tracey Wigginton, Brazilec Costa de Andrade apod., kteří pili lidskou krev, a byli proto často označováni za upíry. S vyjímkou Johna Haiga, šlo vždy o sadistické zrůdy u kterých se pití lidské krve kombinovalo s antropofágií a dalšími zvrácenostmi. Všestranný zločinec Haigh, přestože je často uváděn jako upír moderní doby, si s největší pravděpodobností pití krve svých obětí vymyslel, v marné snaze vyměnit téměř jisté popraviště za doživotní pobyt v psychiatrické léčebně. Známý masový vrah američan Theodor Robert Bundy se sám přirovnal k upírovy, měl pocit, že mu jeho zločiny dodávají energii. Podobné případy běsnění sexuálních deviantů probíhalo, jak se dá předpokládat i v dobách starších a byli to jen další impulzy k formování mýtických představ o nemrtvých. Ve vzpomenutých případech se jistě jedná o vampyrismus, ale ve smyslu psychiatrickém, avšak nikoli o nemrtvé.
V dnešní době existuje malé množství lidí, kteří se považují za upíry. Pijí lidskou krev (většinou od dobrovolných "dárců"), nebo k tomu mají nutkání, Noc je jim milejši než den a dále přebírají některé znaky folklorního nebo filmového upíra. Známý je případ muže ze Spojených států, který jako zaměstnanec v transfuzní stanici ukradl během delší doby desítky litrů krve pro svou potřebu. Není známa pohnutka takových lidí k jejich jednání, avšak nejedná se o upíry, protože stejně jako v případech upírů-vrahů jsou tito živí, čímž postrádají základní podmínku pro použití tohoto označení.
Samotné případy vampyrismu, ale nemají s folklórním zobrazením upírů mnoho společného a tím méně s jejich uměleckým zpracováním. Literární a filmové pojetí tématu se inspirovalo těmi nejděsivějšími pověrami a bohužel dnes určuje i obecné povědomí o tomto nesmírně zajímavém úkazu, které nejde ani centimetr za Drákulu a jeho filmové soukmenovce pokleslého žánru.